{ text-align:center; }

čtvrtek 16. listopadu 2017

[Myšlenky] Domácí mazlíček mých snů

   Musím přiznat, že moje rodina má a vždy měla víc jak jedno zvířátko. V současnosti máme tři kočky, psa, ještěrku a dva papoušky (korelu a andulku). Mívaly jsme větší psí plemeno (německého ovčáka), ale toho museli uspat když mi bylo kolem deseti let. V minulosti jsme také měli želvy (ty jsme později dali známým, jelikož byly moc velké a zmínění známý mají na zahradě jezírko), rybyčky (které ty želvy sežrali, jelikož jsme si včas neuvědomily, že jsou vlastně masožravé), chameleony, senegalské papoušky a víc andulek (jednou dokonce nakladly vajíčka a měli jsme doma malá ptáčata).

Můj kocourek.

pátek 10. listopadu 2017

[Mari] Závan větru naděje

   Přijde mi to jako včera, když jsem svojí host-family potkala poprvé a už je to více jak rok. Čas neuvěřitelně letí. Není to tak dlouho, co jsem nastoupila na střední školu a nevěděla co se svým životem a dokončila školu a stále nevěděla, co se svým životem. Zatím jsem nenašla žádné hodiny tance nebo tak něco, co bych mohla dělat, abych si zvýšila šance ve světě showbynysu, ale zaplatila jsem si víkendový kurz herectví pro film, který bude začátkem ledna. Jsem trochu z toho celkem nervózní, ale i se těším.

   V sobotu 14. října jsem navštívila Tate Britain s holčinou z Německa. Bylo to příjemné odpoledne, obě dvě nemáme příliš rády moderní umění.

(tumblr.com)

sobota 4. listopadu 2017

[Doporučuji: Hudba] Listopad

   Už jen dva měsíce a rok 2017 končí. Ani se mi to nechce věřit. Holkám konečně příští týden končí prázdniny, takže budu mít víc času na pořádné články. Pro zatím tu ale mám jen hudební doporučení pro tento měsíc.

1. Shooting Star od jihokorejské chlapecké skupiny CROSS GENE.

sobota 28. října 2017

[Doporučuji: Filmy a seriály] Září

   Už jen dva měsíce a pár dní a rok 2017 je u konce. Ani se mi nechce věřit, jak rychle to uběhlo. V říjnovém článku mám opět jen čtyři filmy. Snad polepším během listopadu.

   Jako první tu mám britsko-italský biografický snímek The Last Emperor. Film sleduje život posledního čínského císaře Pu Yi od chvíle, kdy ve věku tří let nastoupil na trůn. I přes to, že byl císařem mu nebylo dovoleno vládnout a eunuchové jej během dětství poněkud rozmazlili. Když dosáhl patnáctin, začal se zajímat o všechno západní (evropské a americké), učit se anglicky, oblékat si saka a hrát tenis. O pár let později byl nucen uchýlit se do Tientsinu, kde mu byl japonskou vládou dán azyl. Později jej Japonci nastrčili jako loutkového vládce v Mandžusku. Film není stoprocentně pravdivý, ale i tak je to úžasná podívaná.

sobota 21. října 2017

[Myšlenky] Mé kořeny

   Pokud čtete tento blog delší dobu, možná jste si mohli všimnout toho, že občas píši sem a tam něco o sestavování rodokmenu. Vždycky jsem záviděla těm, co mají velké rodiny plné bratranců a sestřenic a strýců a pratet a prarodičů. Moji rodiče o svých  příbuzných ani téměř nikdy nemluví, natož aby jsme je někdy navštívili. A tak mě napadlo, že pokud najdu již zemřelé členy, možná se mi časem podaří najít i ty živé.

(tumblr.com)

středa 11. října 2017

[Doporučuji: Hudba] Říjen

   Už je to skoro měsíc, co v některých místech Londýna vyvěsili vánoční výzdobu. Hádám, že v ČR to je taky tak. Holky už začínají řešit, za co půjdou na Halloween. Jen doufám, že s nima nebudu muset jít ven. Ale teď už k té hudbě. Zde je patnáct písní, které doporučuji si poslechnout:

1. Pain the Love of Heart od jihokorejské chlapecké skupiny SPEED.

pátek 6. října 2017

[Mari] Halloween se blíží...

   Nějakým záhadným způsobem přišel říjen daleko rychleji než jsem předpokládala. Pomalu ale jistě se ochlazuje. Naštěstí jsem si zakoupila zásobu svetrů, takže mrznout prozatím nebudu. Chtělo by to ale ještě nějakou teplejší bundu nebo kabát.

   V sobotu 16. září se konal v Kingstonu (což je část Londýna) Korejský Kulturní Festival. Na chvíli jsem se tam zastavila, ale nic moc zajímavého se tam nedělo. Jako doprovodný program byla v kingstonském muzeu výstava obrazů a fotografií korejských umělců nebo zobrazující Korejce. Výstavu jsem si užila daleko více než festival.

(tumblr.com)

sobota 30. září 2017

[Doporučuji: Filmy a seriály] Září

   Září byl poněkud nabitý měsíc (více o tom v deníčkovém článku během příštího týdne) a tak tu pro tentokrát filmy mám jen čtyři a seriál žádný. Pro příští měsíc jich doufám budu mít alespoň, protože na obvyklých deset to nevidím. Doufám, že i tak si tento článek s chutí přečtete.

   První film, který tu dnes mám je polský válečný film In Darkness, inspirován skutečnými událostmi. Leopold Socha a Szczepek Wróblewski pracovali jako údržbáři kanálů ve Lvově, ale také si tak trochu přivydělávali sem tam nějakou tou menší loupeží. Jednoho dne při inspekci kanalizace narazili na partu Židů, kteří plánovali uprchnout z Ghetta skrz kanalizační systém. Místo toho, aby je nahlásili, se rozhodnou jim nabídnout, že je za menších poplatek schovat v kanálech.

středa 20. září 2017

[Myšlenky] Jak jsem se změnila od mého příletu do Londýna

   Tak nějak jsem si všimla, že od té doby, co jsem minulé září dorazila do Londýna, jsem pochytila pár nových návyků a pár starých ztratila. První změnou asi bylo to, jak rychle jsem si zvykla na metro. Jelikož v Plzni žádné nemáme a to londýnské je poněkud rozlehlé, měla jsem zpočátku strach, že se někde ztratím. Teď už metrem, autobusy, DLR i Tfl jezdím jako expert (tu novou tramvajovou linku v jižním Londýně ještě ozkoušenou nemám).

   Holky nosí do školy školní uniformy, které nejsou tak úplně přizpůsobené zimnímu počasí (ne, že by tu často mrzlo nebo dokonce sněžilo). Tak nějak jsem si tu zvykla nosit šaty a sukně celoročně a zimní boty taky ještě nemám koupené (nějak jsem to bez nich loňskou zimu zvládla).

   Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem objímání či pus na dobrou noc. Bohužel pro mě obě, T. i M., objímají velmi rády (a prý mě mají velmi rády a podle toho, jak se chovají tomu i věřím) a T. si tak trochu usmyslela, že od ní musím dostat alespoň jednu pusu denně.

(tumblr.com)

   Taky to počasí už mi tak moc nevadí. Prý, že Wales i Irsko jsou daleko horší. Možná mi to nebudete věřit, ale během léta je tu někdy až příliš horko.

   Moje host-family samozřejmě vaří jiná jídla (většinu večeří vařím já, ale recepty jsou jejich) a tak jsem si zvykla na celou řadu nových jídel. Mám docela ráda zelené fazolky, chřest, toast s tuňákem a kukuřicí, mexickou fazolovou polévku nebo taky pomalu vařené hovězí (vařit se má nejméně šest hodin, ale čím déle tím lépe). Také jsem zjistila, že se moje tolerance pro ostré jídlo poněkud zvýšila (ale ještě pořád mám občas během jedení korejského jídla na krajíčku).

(tumblr.com)

   Nejen moje angličtina se zlepšila, ale dokonce jsem i nabrala sebevědomí. Konečně mám sebevědomí na stejné úrovni (nebo téměř) jako obyčejný průměrný člověk. Jsem si stoprocentně jistá, že moje středoškolské já si nedokázalo ani představit, že bych někdy mohla plynně mluvit cizím jazykem, otevřít si sama bankovní účet nebo se sama vypravit na setkání s lidmi, které jsem předtím nikdy nepotkala. Během střední pro měl byl často problém i vejít do obchodu, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla nebo někam zavolat (hovory po telefonu jsou stále problém, ale o něco menší).

   Nikdy předtím jsem nešla za svými cíli tak aktivně. Nikdy předtím jsem se nesnažila o navázání a udržování přátelství. Nikdy předtím jsem vzdělání po střední škole nebrala příliš vážně. Snažím se najít cestu za splněným toho, co věřím by mě v budoucnu naplňovalo. S tím souvisí i vzdělání. Od začátku ledna bych se ráda přihlásila na hodiny tance nebo kresby. Také mám v plánu (pokud na to vystačí peníze) se zúčastnit alespoň víkendového hereckého kurzu (protože u těch mám šanci, že budou stát méně než 300 liber). Aktivně se snažím si najít dobré přátele (bohužel mi většinou po prvním setkání už neodpovídají na zprávy).

(tumblr.com)
   Nikdy předtím jsem nebyla ani na minutku hrdá na to, že jsem Češka. Zjistila jsem ale, že je to země mnoho lidí z celého světa ráda navštěvuje nebo by ráda navštívila. Navíc mě to spojuje s lidmi z ostatním Slovanských národů. Ale zpátky do Čech se mi vracet nechce. Mám pocit, že se dusím a neustále na něco čekám, pokaždé, když tam trávím delší dobu. Také cítím, že tam nemám žádnou budoucnost.

úterý 12. září 2017

[Mari] Tak nám opět začala škola

   Už je to skoro měsíc od posledního deníčkového článku. Je poněkud vtipné, že se toho za poslední měsíc moc nestalo, ale i tak jsem neměla příliš času na psaní. Mám v plánu opět začít s psaním příběhů a účastněním se literárních soutěží. Upřímně doufám, že se k tomu nějak přinutím, protože psaní bylo mým snem snad již od třetí třídy.

   Ale teď již zpět k minulému měsíci. V sobotu 19. srpna jsem se vydala navštívit Forty Hall & Estate, což je menší sídlo v jakobínském stylu otevřené pro veřejnost. Více než muzeum je jen velmi starý dům, který si lidé mohou prohlédnout (vstupné je volné). Před domem je jezírko a očividně je to velmi oblíbené místo pro svatby. Po cestě zpět jsem míjela Myddelton House Gardens, které byly otevřené zdarma protože měli v srpnu sto let od otevření.

(tumblr.com)